Trapéza je taneční inscenace, která odkrývá paralely mezi cirkusem a současnou dobou plnou napětí. 

Strach, nebezpečí a risk visí ve vzduchu, jsou všudypřítomné a nikdy plně pojmenované. Trapéza nebo-li visutá hrazda se stává jakousi hlasatelkou – němou svědkyní, jejíž příběh vždy vyprávěli jiní, houpající se mezi gravitací a kontrolou. Klaun funguje jako ventil, který svým pohybem a jednáním napětí cirkuluje.

Mezi těly a objekty, námahou a vyčerpáním, Trapéza reflektuje současný stav umělce – tápajícího mezi nejistotou, neustálou expozicí a tlakem tvorby, pohybujícího se ve strukturách, které ho nikdy zcela neosvobodí.

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl. 

„Působivá je scéna rozvolňování hmoty s animací přímo na tělech hereček. Efektní výměna tváří a jejich zdvojování pouze za pomoci projekce a závojů je fascinující hra ve stylu laterny magiky, vyžadující technickou preciznost jak aktérek, tak mistrů světla a kamery. Vypichuje se pomíjivost každé vteřiny, každá zachycená skutečnost se optickým kouzlem proměňuje v klam jako šálek čaje bez šálku (na nějž také dojde). Sledování Schrödingerovy kočky by mi sotva poskytlo magičtější zážitek.“
– Veronika Boušová, divadelni-noviny.cz

Autorská inscenace Jana Horáka se odehrává ve snové až romantizující krajině, na opuštěném majáku a v zahradě – na místech, v nichž se koncentruje lidská snaha kultivovat a ovládnout přírodu. V tomto izolovaném prostoru se střetávají tři postavy – Pavlína, Honza J. a Honza B.. Všichni a každý jinak prožívají bezmoc, násilí, vinu a touhu po citu. Děj hry se cyklí v rytmu bajek, jejichž krutost mnohé odhaluje v kontrastu s melancholií postav, ztracených ve své identitě i ve svém okolí.

Trpaslíci jsou mýtickou i groteskně tragickou inscenací o nemožnosti komunikace i o její nezbytnosti; o lásce, která se mění v poezii a pak se vrací jako tělesnost – někdy něžně, jindy krutě. Tři výjimeční herci – tři postavy, kterým byl příběh psán „na tělo“, možná i proti jejich vůli. Všichni tři mají svojí neopomenutelnou historii ve Studiu Hrdinů. Všichni tři se tak ocitají na poli, na kterém se do značné míry smazávají rozdíly mezi interpretem a postavou.

Inscenace, vycházející z povídky Franze Kafky „V kárném táboře“, o fenoménu diváctví, roli diváka a otázce společenského svědectví a imanentní odpovědnosti pohledu ve vztahu k apatii. Příběh badatele, který se vydává do trestanecké kolonie v blíže neurčeném státě, aby mu důstojník ukázal mučicí a vražedné zařízení a popravu odsouzence. Přístroj nefunguje podle plánu a důstojník se snaží situaci zachránit s nasazením vlastního života. 

Schmitt nám umožňuje sledovat transparentní přepis Kafkovy povídky. Dává nám možnost volby, zdali se přikloníme na stranu dozorce, či cizince. Přesto ukazuje, že ona pravda silně záleží na okolnostech a generalizační úsudky ohledně viny se musejí podrobit důkladné etické diskusi. Proto je důsledek inscenace dlouhotrvající, emoce z ní uchovávající. Její síla tkví ve faktu, že je třeba důsledně prověřovat a vyhodnocovat, jednat, nikoliv nečinně přihlížet.
– Lukáš Cenker, Artikl

Druhá část „ruské“ trilogie v režii Jana Horáka je volně inspirovaná novelou Rudá jízda ruského autora Isaaka Babela, na kterého navázal ve svém scénáři současný slovenský spisovatel Michal Hvorecký. Babelův text vybízí k reflexi historické zkušenosti. Po sto letech se jako tragické déjà vu připomíná ruská agrese vůči demokratickým hodnotám.

„Za obzvlášť šťastný nápad se dá považovat rámování celé inscenace jako drsné ruské pohádky. Odpovídá tomu i scénografie Lucie Sedlákové, kašírované kulisy a další výtvarné prvky jako z televizního pořadu pro děti dodávají Horákovu počinu atmosféru lehké bizarnosti a chladné děsivosti zároveň.“
– Vojtěch Voska, Blog Nadivadlo