Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl. 

„Působivá je scéna rozvolňování hmoty s animací přímo na tělech hereček. Efektní výměna tváří a jejich zdvojování pouze za pomoci projekce a závojů je fascinující hra ve stylu laterny magiky, vyžadující technickou preciznost jak aktérek, tak mistrů světla a kamery. Vypichuje se pomíjivost každé vteřiny, každá zachycená skutečnost se optickým kouzlem proměňuje v klam jako šálek čaje bez šálku (na nějž také dojde). Sledování Schrödingerovy kočky by mi sotva poskytlo magičtější zážitek.“
– Veronika Boušová, divadelni-noviny.cz

Adaptace novely ruského avantgardního autora Daniila Charmse, který v ní s humorem poodhaluje děsivou realitu života v Rusku napříč staletími.

„Natálie Řehová, Matyáš Řezníček a Ondřej Malý rozehrávají miniatury, které skládají kompaktní obraz o malých lidech a velkém strachu, o buzerování bližních či o zlomyslnosti osudu. (…) hrají s odstiňovanou expresivností, která vystihuje vyšinutost postav a situací, aniž by herci tlačili na laciný výrazový efekt. (…) divadelní Stařena vytváří celkem zdařilou či přesněji řečeno přijatelnou iluzi, že z adaptovaného Charmse na nás autenticky dýchá ruská společenská kultura, která si vystačí sama se sebou.“
– Josef Chuchma, art.ceskatelevize.cz

„Příběh chlapce, který nikdy nebyl“ je sondou do vnitřního světa osamělého anti-hrdiny, jehož osud určuje sexuální orientace i chybějící rodinné zázemí. Hlavním a vše prostupujícím motivem je však svoboda a nezávislost jedince, který svou “jinakost” – islandsky hinsegin – přijímá jako přirozenost a dokáže žít jako autonomní lidská bytost, bez ohledu na hodnocení a soudy okolí.

„…fascinující koncept na hraně divadla, filmu a výtvarného umění. (…) Měsíční kámen Kamily Polívkové jasně ukazuje, jakým směrem by se nezávislé, potažmo veškeré české divadlo mělo ubírat. A to cestou mezinárodně obsazených projektů, nebo alespoň takových, které jsou si vědomy soudobé evropské režie včetně technických nároků kladených na divadlo, jež je dokáže s přehledem uspokojit.“
– Marcela Magdová, magazin.aktualne.cz